Brambory na loupačku v Paříži

Na květen 2015 jsem si naplánovala čtyřdenní cestu do Paříže za mojí dcerou, která se před několika lety rozhodla v Paříži žít. Nebylo to pro ni jednoduché – začínala od absolutní nuly a stále se potýkala s otázkou bydlení a zaměstnání.

Cestě do Paříže předcházela několikadenní příprava a nakupování českého jídla. Babička upekla velikonočního beránka, protože její vnučka Kristýnka nebyla na Velikonoce doma. Moje přítelkyně – stylistka – dorazila a pomohla mi probrat šatník, sestavit modely tak, abych Paříž oslnila.

Před cestou mi dcera při jednom telefonátu povídá: „Mami, doufám, že nebudeš chtít vidět žádné památky, ale budeš si se mnou hrát na pařížskou paničku a sedět po kavárnách.“ Na to já: „No jasně, už přemýšlím, jaké lodičky si s sebou vezmu.“

Pár dní na to se mě dcera znovu ptá: „Ne, mami, povídej, co chceš vidět, kam chceš jít?“ Říkám: „Týny, chci být s tebou, chci vidět, jak žiješ, co děláš, kam chodíš.“ „Tak jo,“ povídá Týnka, „tak budeme sedět doma a jíst brambory na loupačku.“ 🙂

Kufry sbalené, včetně velikonočního beránka. Čtyři sta eur v peněžence – Týnka si přála koupit vysavač, tak snad to bude stačit. Kniha Podnikání z pláže od Stáni Mrázkové, kterou jsem chtěla přečíst během letu, abych ji pak mohla dceři nechat.

Syn mě odvezl na letiště. U odbavení stála přede mnou dívka se dvěma boxy na zvířata. „Jé, co to vezete?“ ptám se. „Pejsky,“ odpovídá slečna. „A kam? Do Paříže?“ ptám se dál. Ona na to: „Ne, do Mexika.“ „Do Mexika? A na jak dlouho?“ ptám se znovu. Slečna odpovídá: „Napořád.“

„A co máte za pejsky?“ ptám se opět zvědavě. „Ridgebacky, jsou ještě venku s maminkou, než vyřídím odbavení,“ povídá slečna. Rozloučila jsem se a šla se odbavit k další přepážce. Poté jsem si šla dát kávu, kde jsem si přečetla pár stránek z mé nové knihy. Za kávu a vodu na letišti jsem zaplatila 200 Kč. No jo, člověk zaplatí rád – třeba je to poslední. 🙂

U letadla jsem opět potkala slečnu od pejsků. Vyměnily jsme si pohledy i úsměvy a nastoupily do letadla. Všimla jsem si, kde sedí, a posadila se na své místo. Letadlo se vzneslo, steward mě pohostil vínem. Dovolená začíná. 🙂

Přistáli jsme, neměla jsem dočteno. Doufala jsem, že budu mít u Týnky čas si knihu dočíst. Bylo to velmi motivující čtení. Vystoupila jsem z letadla a všimla si, že dívka od pejsků mluví se stewardy.

Šla jsem si pro kufr a za sklem už čekala Kristýnka s českou vlaječkou. 🙂 Bylo přesně 19:49, když jsem pořídila první fotku

Po chviličce jsem si všimla, že i ta dívka stojí u pásu a čeká na své věci. „Vy si jdete pro své pejsky?“ oslovila jsem ji. „Prý jo,“ odpovídá. „Původní verze byla, že je dostanu až v Mexiku, a teď je prý musím ještě jednou odbavit,“ pokračovala. Zdálo se mi to divné, a protože jsem věděla, že je sama, nabídla jsem jí, že jí pomůžu. Slečna pomoc ráda přijala.

Kufr dorazil, sundala jsem ho z pásu a dceři posuňky ukazuji, že čekám s paní na pejsky. Dcera nechápala. Vzala jsem své dva kufry, slečna velký kufr a již zmíněné dva boxy – tentokrát plné – se dvěma nádhernými, ale trošku léky otupělými pejsky.

S pomocí Kristýnky, která už pochopila, o co jde, jsme se vydaly na odbavení Aeroméxico. Bohužel tyto linky odmítly slečnu Míšu s jejími psy naložit – každý pes vážil 53 kg a oni berou psy pouze do 45 kg. Kde se stala chyba? Všechny doklady měla Míša v pořádku, vše bylo několikrát e-mailem potvrzeno. Vše bylo zaplaceno, vízum vyřízeno. Šéf mexických aerolinek řekl, že ona letět může, ale psi ne – a vypnul si mobil.

Stevardka řekla, že ji vzít nemůže, že by přišla o práci. Co teď? Míša přes slzy neviděla, na boxech s pejsky se hromadila jen hromada papírových kapesníků. Bezmoc, kterou tato dívka cítila, se nedá popsat. Co teď? Vrátit se?

Šla jsem s Kristýnkou zjišťovat, které linky ještě létají do Mexika a do jaké váhy berou psy. U Air France nám řekli, že do Mexika létají a berou psy do 75 kg. Zdálo se, že máme vyhráno.

Děvčata mě postavila do koutku s kufry i pejsky, kde jsem v klidu mohla dočíst svoji knihu 🙂 a šla vše vyřizovat. Neuvěřitelná byla Kristýnka, která vše svojí francouzštinou perfektně zvládala. Francouzské linky slíbily, že Míšu vezmou, ale až druhý den ve 14 hodin. Vše trvalo však několik hodin, byla už skoro půlnoc. Co teď, co bude s Míšou a kluky? Přece ji tu nemůžeme nechat samotnou. Kam půjde?

Kristýnku napadlo zeptat se paní, u které bydlela, jestli by u ní Míša mohla přespat. Týnka povídá: „Ona miluje zvířátka, určitě ráda pomůže.“ A měla pravdu. Sylvie okamžitě souhlasila a řekla, že si své tři kočičky vezme do ložnice.

Teď nás čekala mise dostat se se všemi těmi boxy a kufry do bytu. Na můj návrh, že pojedeme metrem, Týnka odvětila: „Na to zapomeň, mami, to do metra nedostaneme a teď metro už stejně nejede.“ Šly jsme na taxi.

Když jsem viděla ta malá auta, věděla jsem hned, že tam to všechno nenaložíme. Říkám pánovi, který vysílačkou přivolával taxíky, mojí jedinou francouzskou zásobou: „Grand taxi, s’il vous plaît.“

Přijel malý bus pro osm lidí. Pán tmavé pleti byl velmi ochotný. Do kufru auta se nám podařilo dát jeden 53kg box, ale druhý bez šance. Boxy byly fakt moc velké. Řidič zkoušel všechny možné varianty. Po chvíli už všechny věci z auta – nářadí, dětské sedačky – ležely okolo auta. Pořád nic.

Po nějakém čase a šoupání sedaček se nám přeci jen podařilo i druhý box do auta dostat. Pak řidič nastrkal do auta nás a za námi naházel vše, co leželo okolo busu. Celou jízdu jsme doufaly, že jsou tam i naše kufry. 🙂

Půl hodiny trvala cesta z letiště do bytu okolo Vítězného oblouku a Eiffelovy věže. Bylo to nádherné, vše bylo krásně osvětlené. Dorazili jsme k bytu. Taxi stálo 75 € (stejnou cenu jsem platila za letenku z Prahy do Paříže). Zaplatila jsem, protože Míša neměla hotovost.

Dorazily jsme do bytu. Další úkol před námi – boxy se nevešly dovnitř. Co teď? Nechaly jsme je na chodbě pod schody a doufaly, že nám je nikdo neukradne. Kluky jsme vzaly dovnitř a po chvilce jsme se šly projít k Eiffelovce, měly jsme ji „za rohem“, abychom je trochu vyvětraly. Byli chudáci ještě oblbnutí po tabletách, které na let dostali. Táhlo je to pořád na jednu stranu. Po návratu do bytu šla Míša s kluky spát, ale nezamhouřila ani oko.

My zatím s Týnkou vybalily kufry a povídaly jsme si a povídaly. V noci ještě Týnka zavolala stejného taxikáře, který měl službu do devíti, aby nás ráno v 8:30 vyzvedl. Bylo to nejlepší řešení – jet s někým, kdo už naši situaci zná.

Asi po dvou hodinách spánku jsme vstávaly. Pozdravila nás paní Sylvie, která chtěla vidět, koho vůbec pustila do bytu. Byla nesmírně pyšná na Míšu, která se rozhodla v Mexiku žít, že bere kluky sebou a nenechala je jen tak někomu, protože už jsou jí „nepohodlní“.

Týnka připravila snídani, Míša šla vyvětrat pejsky, já připravila boxy. Tentokrát to bylo jednodušší, protože jsme neměly moje kufry – do auta se daly boxy, kluci pak naskákali sami a jelo se opět na letiště za 75 €.

Na letišti jsem dostala opět svůj koutek, než děvčata vyřídila potřebné věci a našla Míši ostatní zavazadla. Poté jsme dostaly možnost odbavit kluky. Když jsme dorazily na místo, kde nám zaměstnanec aerolinek řekl: „Teď se s kluky rozlučte,“ rvalo nám to srdce, ale jejich cesta je daná. (I když na fotce to tak nevypadá.)

Šly jsme si dát sklenku vína na rozloučenou, kde Míša – přes své uplakané oči – zářila krásným úsměvem. Říkala, že až doletí do Mexika, peníze za taxi mi pošle.

Míša odletěla, bylo 14 hodin. Dvacet čtyři hodin poté, co jsem ji potkala na letišti v Praze. Když dorazila do Mexika, opravdu chtěla svůj slib splnit, ale já nechtěla. Na vysavač zbylo 🙂 a kabelka od Armaniho by mě neudělala šťastnější než pomoc dívce na její nové cestě.

Dnes už jsou kluci prošedivělí, Míša šťastná. Má dceru Kristýnku a druhé dítko pod srdíčkem. Jak nádherná někdy bývají náhodná setkání.

Děkuji, Míšo, za osudové setkání. 🙂