Le Petit – osudové setkání

Někteří z nás jsme měli možnost zažít osudové setkání, potkat partnera či zažít nečekanou událost, která ovlivnila další sled událostí a cestu života. I já jsem dostala možnost, být svědkem jednoho neuvěřitelného příběhu.

Mám ohromné štěstí, že jsem s mými dětmi i manželem na jedné vlně co se týká lásky ke zvířatům, především ke kočkám, máme v tom všichni čtyři jasno a naším středobodem vesmíru jsou právě tito chlupaté bytosti.

Když jsem v roce 2016 jela s manželem na svatební cestu obytným vozem na několik týdnů do Francie, zavedla nás cesta do jednoho kempinku u středozemního moře nedaleko Španělska. Během pár hodin co jsme zaparkovali se nám pod autem objevila kočka, která čekala jestli nám něco nespadne ze stolu. Samozřejmě, že nejenom spadlo ale dokonce se otevřela pro dámu speciálně tuňáková konzerva.

Jaké bylo naše překvapení, když nám tato kočičí dáma ráno přivedla čtyři mláďata. A tak byla dovolená o pláži, o cyklistice, o nakupování kočičích granulí a večer sledování divokých koťat, jak si nasycení spokojeně hrajou. Když jsme odjížděli bylo nám z toho smutno, ale byli jsme rozhodnutí, že se určitě vrátíme.

V roce 2017 jsme cestu do Francie vynechali, protože jsem pečovala o maminku, která byla velmi vážně nemocná a já jsem jí slíbila, že jí vezmu k jejím 70 narozeninám k moři, které nikdy neviděla. Maminka bohužel v únoru odešla pár měsíců před jejími narozeninami.

Rozhodla jsem se přesto svůj slib splnit a v říjnu na maminky narozeniny jsem do jižní Francie vzala maminčino popel. Vyrazili jsme z manželem do našeho kempinku, naložení kočičími granulemi a doufali, že budeme mít možnost pár divokých koček opět nakrmit. Překvapení bylo, že jsme se setkali nejen s kočičí maminkou, ale i s jedním z jejich dítek, všechny však s patřičným odstupem.

Po pár dnech v kempinku se nám pod autem objevilo kotě, manžel hned zkoušel kotě pohladit a po 17 minutách mu kotě sedělo už na klíně, čas vím přesně, protože interval mezi první a druhou fotkou, byl přesně 17 minut.

Kocourek dostal jméno Le Petit – ten malý, protože manžel měl doma přesně stejně zbarveného kocourka, jako byl tento. Kotě se od nás nehnulo bylo s námi celou dobu, když jsme šli na pláž čekalo v kempu, když jsme jeli na celodenní výlet čekalo, jakmile jsme se vrátili vylezlo ze křoví a bylo u nás.

Každý den ze začátku prskalo, potom si trouflo přijít blíž a za chvíli byl nejlepší kámoš. První setkáním s manželem, druhý den prozkoumával už cestu do obytňáku, jakmile jsem zarachotila hrncema, když jsem chtěla vařit, prskalo. Další den už mu ten zvuk nevadil. Pak mu vadil zvuk, když jsem ustýlala postel, ale čtvrtý den už byl v peřinách natažený a spal v plný důvěře.

Byl nesmírně fixovaný na manžela byl zvídaví, ale když si umanul jít ven nikdo mu v tom nemohl zabránit, přece jenom to byl divoký kocourek. Manžel si pokládal otázku co dál, přece ho tam nemůže nechat, domů ho taky nemůže vzít, vždyť tam má svého kocoura. Vyvstalo spoustu otázek a spoustu odpovědí. Nevěděl, co má dělat.

Poradila jsem mu, ať si napíše pro a proti. Jaké to bude, když kocourka ponechá svému osudu v kempinku, který je na zimu opuštěný anebo když ho vezme domů, vyhrálo vzít ho domů.

Po dvou týdnech setkání s kocourkem, jsme zajeli na kole koupit box na převoz. Když jsme box přivezli, dala jsem ho do auta, do něj manželovo triko Le Petit vylezl do auta, rozhlédl se začichal, skočil do boxu, třikrát se otočil, skulil se do klubíčka a usnul na několik hodin. Nechápali jsme. Netrvalo to opravdu ani minutu, po tom co jsem ten box do auta dala, neuvěřitelné.

Od té doby si kocourek přes den velebil v boxu a na noc vlezl k nám do postele, choval se jako kdyby nás znal od jakživa. Po dalším týdnu jsem prohlásila, že ho musíme naučit na záchod, měli jsme s sebou takový malý škopek na prádlo, tak jsme ho využili pro tuto službu.

Na pláži jsme nasbírali písek a promíchali je s malým množství steliva, aby si kocourek zvykl. Položili jsme škopek do auta Le Petit přišel, začuchal a vlezl rovnou do škopku a využil ho k tomu, k čemu byl škopek naplánován. Neuvěřitelné, netrvalo to opět ani minutu.

Blížil se datum maminčino 70 narozenin, mého slibu a odjezdu z Francie domů. Napsala jsem mamince dopis na rozloučenou, vytvořila jsem z něj lodičku a do něj vysypala popel. S manželem ruku v ruce jsme vstoupili do moře, položili loďku na vlnu a pozorovali, jak si voda bere společně s popelem mé slova díků i odpuštění.

Tu noc před odjezdem Le Petit šíleně vyváděl a chtěl mermomocí ven z auta, manžel byl nešťastný nechtěl ho pustit. Přesvědčila jsem ho ať ho pustí, že on si vybere, pokud chce zůstat tady, zůstane my mu nemůžeme bránit v jeho cestě. Manžel mé slova respektoval a kocourek odešel.

V noci okolo jedné hodiny se Le Petit snažil dostat opět do auta. Vrátil se, manželovo nadšení neznalo hranice. Ráno v sedm hodin jsme se chystali na dvoudenní cestu do Německa. V hlavě scénáře, jak to z kocourkem zvládneme, jestli bude v noci chtít jít zase ven, atd.

Ráno jsme Le Petiho nemohli najít, jenže on už seděl na sedadle řidiče (kde nikdy neseděl) a čekal. Opět jsme nechápali. Vyrazili jsme na cestu, kocourek si sednul na můj klín a byl na něm 22 hod. Bez boxu, bez scén, opět jsme nechápali. Pozoroval auta, spal, díval se na cestu, v noci když jsme zaparkovali na přespání se podíval ze dveří ven, otočil se a vlezl si do postele. Trochu jsme si dělali legraci, že je to Francouz který kapituloval:-)

Po příjezdu domů jediný kdo měl problém byla tchyně, ale i ta si pak zvykla. Le Petit, který se po životě v divočině ocitnul poprvé v bytě, jako by tam patřil, jako by tam byl vždy doma. První hračka, jako by to znal, neuvěřitelné. Skamarádit se s kocourkem Míšou byl trochu problém z Míšovo strany, ale po pár dnech už spali v jednom košíku.

Le Petit byl mazel nad všechny mazly. Byl to kocourek, který byl schopný se mazlit hodiny, byl tak moc hebký a huňatý, byla to láska. Mě měl moc rád, ale manžela zbožňoval. Spal s námi a já jsem si tak trochu říkala, že ho máme místo antikoncepce:-)

Čas ubíhal a energie v domě byla tak krásná a veselá. Jen co mě hodně zaráželo, bylo to že kocourek když si hrál s manželem, tak ho neustále kousal do hlavy, já když jsem mu hlavu nastavila tak nikdy. Dokonce si lehal neustále k jeho hlavě. Bylo mně to divný, protože vím že kočky si lehají většinou tam, kde je negativní energie.

Náš Le Petit nebo někdy taky sedmnáctiminutová kočka nám každý den prokazoval lásku, vděčnost. Neustále mě však znepokojovalo, proč kouše mého manžela stále do hlavy a konzultovala jsem to s naší lékařkou, která je těmto věcem nakloněná. Měla jsem obavy jestli nemá můj muž aenurysma v mozku. Jiný doktor by mě možná prohlásil za blázna, ale naše lékařka mně potvrdila, že je to divný, že kočky opravdu vyhledávají negativní místa.

Manžel pracoval v té době jako šéf policejní zásahové jednotky, velký stresy a velká zodpovědnost. Le Petit byl ten, který mu pomáhal stres odbourat. Jednoho večera, si kocourek lehl na stůl a s manželem i se mnou se neuvěřitelně mazlil a stále se mně díval do očí. Říkal jsem si Le Petit, co to je? Co to znamená? Opět kousal manžela do hlavy. Šli jsme si lehnout a kocourek se obtočil manželovi okolo hlavy jako beranice a stále se na mě díval. Petit, co to znamená? Pořád jsem si pokládala tuto otázku. Manžel se posunul, kocour taky, ráno v 6 hodin seskočil z postele, vím to přesně protože jsem se podívala na budík.

V 7 hodin křičí tchyně, co se děje, co se děje kocourek tu leží mrtvý. Nechápali jsme Le Petit ležel na zemi a z levé nosní dírky mu tekla krev, bylo 17.ledna. Říkala jsem si, co to je? Co to znamená? Říkali jsme mu občas sedmnáctiminutová kočka, je 17! Hned na to jsem zavolala naší lékařce a poprosila jí o CT mozku mého muže, vyhověla mi.

Když manžel prošel vyšetřením mozku lékař vyhodnotil, že je to zvláštní, jako šéf policejní zásahové jednotky ve věku 45 let, má mozek jako devatenáctiletý úplně v dobré formě, jediný co tam má, je odcházející zánět z levé nosní dírky, neuvěřitelné.

Z našeho domu po odchodu Petiho, jako kdyby vyprchal život, Le Petit byl s námi rovných 117 dní. Zemřel 17.1. a já jsem přesvědčená o tom, že to bylo osudové setkání, že přišel mému manželovi zachránit život. V jedné vizi jsem měla obraz, že mu kdysi v minulém životě manžel zachránil život a teď mu to Petit přišel vrátit. Občas, když se podívám na hodiny a je 17.17 a někdy když s manželem na Le Petiho myslíme, objeví se duha.

Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto osudového setkání. Děkuju Le Petit