Brambory na loupačku v Paříži

Na květen 2015 jsem si naplánovala 4 denní cestu do Paříže, za mojí dcerou, která se před několika lety rozhodla v Paříži žít. Nebylo to pro ni jednoduché, začínala od absolutní nuly, stále se potýkala s otázkou bydlení a zaměstnání.

Cestě do Paříže předcházela několika denní příprava, nakupování českého jídla. Babička upekla velikonočního beránka, protože její vnučka Kristýnka nebyla na velikonoce doma. Má přítelkyně stylistka dorazila a pomohla mně probrat šatník, sestavit modely tak, abych Paříž oslnila.

Před cestou mi dcera při jednom telefonátu povídá „Mami doufám, že nebudeš chtít vidět žádné památky, ale budeš si hrát se mnou na Pařížskou paničku a sedět po kavárnách.” Na to já „No jasně už přemýšlím, jaké lodičky si sebou vezmu.”

Pár dní na to opět dcera povídá „Ne mami povídej! Co chceš vidět, kam chceš jít?” Říkám „Týny, chci být s Tebou, chci vidět jak žiješ, co děláš, kam chodíš!” „Tak jo” povídá Týnka „Tak budeme sedět doma a jíst brambory na loupačku 🙂”

Kufry sbalené, včetně velikonočního beránka. 400,-€ v peněžence, Týnka si přála koupit vysavač, tak snad to bude stačit. Kniha podnikání z pláže od Stáni Mrázkové, kterou jsem chtěla přečíst během letu, abych ji mohla dceři nechat.

Syn mě odvezl na letiště. U odbavení stála přede mnou dívka se dvěma boxy na zvířata. „Jé co to vezete?” ptám se. „Pejsky.” odpovídá slečna. „A kam do Paříže? Se ptám dál. Ona na to ,,Ne do Mexika.” „Do Mexika? A na jak dlouho?” Ptám se opět. Slečna odpovídá „Na pořád!!!”

„A co máte za pejsky?” Ptám se opět zvědavě. ,,Ridgebacky, jsou ještě venku s maminkou, než vyřídím odbavení.” povídá slečna. Rozloučila jsem se a šla se odbavit k další přepážce. Poté jsem si šla dát kávu, kde jsem si přečetla pár stránek z mé nové knihy. Za kávu a vodu na letišti jsem zaplatila 200,- Kč. No jo člověk zaplatí rád, třeba je poslední 🙂

U letadla jsem potkala opět slečnu od pejsků. Vyměnily jsme si pohledy i úsměvy a nastoupily do letadla. Všimla jsem si kde sedí, posadila jsem se na své místo. Letadlo se vzneslo, steward mě pohostil vínem. Dovolená začíná 🙂

Přistáli jsme, neměla jsem dočteno. Doufala jsem že, budu mít u Týnky, čas si knihu dočíst. Bylo to velmi motivující čtení. Vystoupila jsem z letadla a všimla jsem si dívky od pejsků, že mluví se stewardy.

Šla jsem si pro kufr a za sklem už čekala Kristýnka s českou vlaječkou:-). Bylo přesně 19.49 když jsem pořídila první fotku.

Po chviličce jsem si všimla, že i ta dívka stojí u pásu a čeká na své věci. „Vy si jdete pro své pejsky?” oslovila jsem dívku. „Prý jo” odpovídá. „Původní verze byla, že je dostanu až v Mexiku a teď je prý musím ještě jednou odbavit” pokračovala. Zdálo se mi to divný a protože jsem věděla, že je sama nabídla jsem jí, že ji pomůžu, slečna pomoc ráda přijala.

Kufr dorazil, sundám ho z pásu a mé dceři posunkami ukazuji, že čekám s paní na pejsky. Dcera nechápala. Vzala jsem pak mé dva kufry, slečna velký kufr a již zmíněné dva boxy tentokrát plné, se dvěma nádhernými, ale trošku léky otupělými pejsky.

S pomocí Kristýnky, která už pochopila o co jde, jsme se vydaly na odbavení Aeroméxiko. Bohužel tyto linky odmítly slečnu Míšu s jejími psy naložit, že každý pes váží 53 kg a oni berou psy pouze do 45 kg. Kde se stala chyba? Všechny doklady měla Míša v pořádku, vše bylo několikrát emailově potvrzeno. Vše bylo zaplaceno, vízum bylo vyřízeno. Šéf Mexických Aerolinek řekl, že ona letět může, ale psi ne a vypnul si mobil.

Stewardka řekla, že ji vzít nemůže, že by přišlo o práci. Co teď, Míša přes slzy neviděla, na boxu se hromadila jen hromada papírových kapesníků. Bezmoc, kterou tato dívka cítila, se nedá popsat. Co teď? Vrátit se?

Šla jsem s Kristýnko zjišťovat, které linky ještě lítají do Mexika a do jaké váhy berou psy. Air France, nám řekly že do Mexika lítají a berou psy do 75 Kg. Zdálo se, že máme vyhráno.

Děvčata mě postavily do koutku s kufry i pejsky, kde jsem v klidu mohla dočíst moji knihu 🙂 a šly vše vyřizovat, Neuvěřitelná byla Kristýnka, která vše její francouštinou perfektně zvládala. Francouzké linky slíbily, že Míšu vezmou, ale až druhý den ve 14 hod. Vše trvalo však několik hodin, byla už skoro půlnoc. Co teď, co bude s Míšou a kluky? Přece jí tu nemůžeme nechat samotnou. Kam půjde?

Kristýnku napadlo se zeptat paní u které bydlela, jestli by mohla u ní přespat. Týnka povídá „Ona miluje zvířátka, určitě ráda pomůže.” A měla pravdu. Sylvie okamžitě souhlasila řekla, že si své tři kočičky vezme do ložnice.

Teď nás čekala mise, dostat se se všemi těmi boxy a kufry do bytu. Na můj návrh že, pojedeme metrem, Týnka odvětila „Na to zapomeň mami, to do metra nedostaneme a teď metro už stejně nejede.” Šly jsme na taxi.

Když jsem viděla ty malé auta, tak jsem věděla hned, že tam to vše taky nenaložíme. Říkám pánovi, který vysílačkou přivolával taxiky, mojí jedinou francouzkou zásobou „Grand Taxi, s’il vous plait.”

Přijel malý bus pro 8 lidí. Pán tmavé pleti, byl velmi ochotný. Do kufru od auta se nám podařilo dát jeden 53 kg box :-), ale ten druhý bez šance. Boxy byly fakt moc velký. Řidič zkoušel všechny možné varianty. Po chvíli už všechny věci z auta, jako nářadí, dětské sedačky ležely okolo auta. Pořád nic.

Po nějakém čase a šoupání sedaček se nám přeci jen podařilo i druhý box do auta dostat. Pak řidič nastrkal do auta nás a za námi naházel vše co leželo okolo busu. Celou jízdu jsme doufaly, že jsou tam i naše kufry.

Půl hodiny trvala cesta z letiště do bytu okolo Oblouku vítězství a Eifelovo věže, bylo to nádherné, vše bylo krásně osvícené. Dorazili jsme k bytu. Taxi chtěl 75,- € ( stejnou cenu jsem platila za letenku z Prahy do Paříže), zaplatila jsem, protože Míša neměla hotovost.

Dorazily jsme do bytu. Další úkol před námi. Boxy se nevešli dovnitř. Co teď. Tak jsme je nechaly na chodbě pod schody a doufaly, že nám je nikdo neukradne. Kluky jsme vzaly dovnitř a po chvilce jsme se šly projít k Eifelovce, měly jsme to za rohem, abychom je trochu vyvětraly. Byli chudáci ještě oblbnutý, po tabletách, které na let dostali. Táhlo je to pořád na jednu stranu. Po návratu do bytu, šla Míša s kluky spát, ale nezamhouřila ani oko.

My zatím s Týnkou vybalily kufry, já udělala rychlou českou polívku z pytlíku a povídaly si a povídaly. V noci ještě Týnka zavolala stejného taxikáře, který měl službu do 9 hod. Aby nás ráno v 8.30 vyzvedl. Bylo to nejlepší řešení, jak jet s někým, kdo už naší situaci zná.

Asi po dvou hodinách spánku jsme vstávaly, pozdravila nás paní Sylvie, která chtěla vidět koho vůbec pustila do bytu. Byla nesmírně pyšná na Míšu, která se rozhodla v Mexiku žít, že bere kluky sebou a nenechala je jen tak někomu, protože už jsou jí nepohodlný.

Týnka připravila snídani, Míša šla vyvětrat pejsky, já připravila boxy. Tentokrát to bylo jednoduší, protože jsme neměly moje kufry, do auta se daly boxy, kluci pak naskákali sami a jelo se opět na letiště za 75,-€

Na letišti jsem dostala opět svůj koutek, než děvčata vyřídily potřebné věci a našly Míši ostatní zavazadla. Po té jsme dostaly možnost odbavit kluky. Když jsme dorazily na místo, kde nám zaměstnanec aerolinek řekl „Teď se s kluky rozlučte” rvalo nám to srdce, ale jejich cesta je daná. (I když na fotce to tak nevypadá)

Šly jsme si dát sklenku vína na rozloučenou, kde Míša přes její uplakané oči zářila krásným úsměvem. Říkala, že až doletí do Mexika, že mě peníze za taxi pošle.

Míša odletěla, bylo 14 hod. 24 hodin po té co jsem jí potkala na letišti v Praze. Když dorazila do Mexika, opravdu chtěla svůj slib splnit, ale já nechtěla. Na vysavač zbylo 🙂 a kabelka od Armaniho, by mě neudělala šťastnější, než pomoc dívce na její nové cestě.

Dneska jsou klucí už prošedivělí, Míša šťastná. Má dceru Kristýnku a druhé dítko pod srdíčkem. Jaké jsou někdy nádherné náhodné setkání. Děkuji Míšo 🙂, za osudové setkání.